Píšu deník

K tobě kráčím přes dálky všech dálek, Tvé jméno znám. Srdce tvé zcizené bolí stále, Už nebuď dál svým žalem. Jen se ptáš, kým být máš. Však ty víš, kým být máš… Mája stojí na kusu rozbitého betonu na našem dvorku, v ruce rozklíženou dřevěnou paličku, asi ze staré sady dětského kuchařského náčiní, a procítěně do mikrofonu zpívá píseň Vaiany z Motonui , tak procítěně, jak to dokáže jen ona. Sedím proti ní na obrubníku, vedle mě kyblíček s pískem a lopatkou – tedy zmrzlinový pohár, který mi k tomu zahradnímu představení nachystala. Směju se skrz slzy, jen tak, aby si nemyslela, že se směju jí, ale ona už to zná, že se takhle dojímám… Nadechuju tuhle chvíli, vidím, jak ta píseň dojímá i ji, jak přivírá oči, nořím se do toho obrazu a cítím, že začíná drobně pršet, voní hlína, vítr pohupuje čerstvě zasazenýma bylinkama a větvemi vrbiček, je teplo, začíná léto… Tohle všechno a moje šestiletá dcera, která mi zpívá Vaianu a pak se mě ještě několikrát ptá, jestli

Už minule jsem psala o seznamech. Mám je ráda. Aspoň na chvíli mi dají pocit nějakého řádu, plánu, toho, že mám některé věci pod kontrolou. A taky se skrze ně můžu překvapivě lépe poznat. Ale někdy mi jen tak probíhají hlavou a nezapíšu si je (ani do deníku, což je dost tristní). A je to škoda, ne kvůli tomu pocitu kontroly a přehledu, ale proto, že pak často zapomenu krásné nápady, které se mohly zrealizovat, kdybych si na ně vzpomněla a nenechala se semlít "důležitějšími" záležitostmi. Xanthe Berkeley , britská fotografka, jejíž stránky ráda čtu a hlavně se fakt kochám jejími fotkami a videi a plánuju, jak se taky naučím takhle fotit a dělat videa, tak ta mě nadchla tím, že si na své narozeniny píše seznam (ano...) věcí, které chce ten rok dělat a přání, která by si chtěla splnit. Někdy jsou to malé legrační věci, jako třeba mít každý den nalakované nehty, někdy jsou to plány, které v tu chvíli možná nepřipadají reálné ani jí samotné. Ale důležité je si to pro sebe po

Mám ráda seznamy. Seznamy na nákup, seznamy inspirativních knih, to-do listy, seznamy dárků, seznamy věcí, co ráda dělám a všeho možného dalšího. Některé si doopravdy zapisuju, některé si jen tak poločmárám, některé mi občas naskočí v hlavě a zas se zasunou. Možná to nějak souvisí s potřebou utřídit si život, i když v reálu je to dost opak a chaos – tvůrčí, samozřejmě… A taky je to o tom, nezapomenout. Oživit. Pochopit. Před pár týdny hráli v Praze Depeche Mode. Chtěla jsem na ně s kamarádkou jet a nakonec jsem nejela. Ale dost jsem na ně ty dny myslela, zněly mi v hlavě jejich skladby a s nimi se vynořovaly pocity. Spojené s konkrétní deskou. S konkrétní dobou. S konkrétním klukem. Na tu konkrétní muziku, dobu, kluka nikdy nezapomenu. Přitom to nebyl žádný osudový vztah. Chtěla bych napsat – „jestli tohle bude číst, tak už bude vědět“. Nebude. Teenage epizoda. Ale s úžasem vidím, jak tyhle „malé“ věci a setkání přehodí výhybku, odkloní dosavadní jízdu o trošku jinam a ž

Neumím plavat. Tak. Řekla jsem to. Napsala jsem to. Je to venku. Od základky to vnímám jako svůj obrovský handicap. Možná největší. Něco, co jsem se vždycky snažila utajit a většinou se mi to i dařilo. Mám za sebou i pár chabých pokusů, jak to změnit. Jak se to naučit. A v podstatě jsem se to i naučila - technicky. Chodila jsem do kurzu pro neplavce. Takže vím, jak s rukama a nohama, jak to sladit, jak dýchat. Ale neumím to. Udělám pár krásných temp, pár správných nádechů - většinou tak dva až tři, a pak zahrabu na psa a stoupnu si, popřípadě se chytím okraje bazénu. A protože je mi trapně, tak do bazénů nechodím a u moře si přeju, aby sakra všichni z pláže okamžitě zmizeli. Abych mohla jít do vody a zkoušet si to. Být s ní sama. Nějak smysluplně navázat ten vztah. Protože to není tak, že bych vodu neměla ráda. Fascinuje mě. Je to skoro takové to nábožné tremendum et fascinans - respekt hraničící se strachem a zároveň fascinující přitažlivost. Jednou jsem absolvovala úžasnou

Mám ráda září.  Letos to vnímám ještě intenzivněji. Je to už cítit v chladném vzduchu, najednou si uvědomuju, že si musím oblíct svetr nebo bundu a že v žabkách už je zima... Jsou to nový začátky, ale ta energie není jarně překotná, ale těžší, pomalejší, jakoby chápavější... Ví, že věci mají svůj čas. Šla jsem se projít do zahrady, nebo spíš na dvůr. Nebyla jsem k tomu prostoru letos moc přátelská, nestarala jsem se. A ona se přesto snaží. I když jí neříkám zahrada, i když se k ní chovám macešsky. Navzdory nepečování rebarbora neuschnula, hledík vykukuje přes vysoký plevel, na ořešáku čekají zelené ořechy. A já koukám na tu pozdně letní zamyšlenou ztichlost a  uvědomuju si, že mi ten kousek zeleně pořád ještě dává šanci. Ještě můžu být užitečná. Když si odpustím ten svůj vzdor a pohodlnost a budu laskavá k sobě i k ní. A tak sama sobě odpouštím i to, že jsem nepsala, i když jsem si to předsevzala. Že jsem tu nezaznamenala ty nejbezprostřednější dojmy z prvního workshopu psan

Tentokrát jsem to nestihla po týdnu, jak jsem si plánovala, ale je to pořád plusmínus v normě na to, abych si to dál hrdě nazývala pravidelnou rubrikou:) A přejmenovávám ji - místo Objevů to bude Nástěnka. Takže co mě uchvátilo tak, že si to dávám na nástěnku? Mladej Mike Patton. Úlitba mému "zamlada". A všem s dobrým vkusem - bez ohledu na gender. Není zač. České a slovenské haiku ! Sis, to je něco pro nás! To není náhoda, to je flow! Zvláštní smutek citronového koláče . Mám hrozně ráda takovýhle názvy. Literatura a jídlo. Yes, please. Chci zkusit upéct tuhle krásnou růžovou buchtu. Tahle svatba . Fotky. Video. Šaty. Ach. Tyhle tarotové karty. Boty . Tetování. "Je spousta situací, které prožiju jen napůl, protože na ně už předem píšu v duchu recenzi." Takhle už to naštěstí nějakou dobu nemám (většinou) a dobře rozumím tomu, co Šťastná blogerka píše. Apples . Od mé sestry. Love. A taky se sestrou chystáme něco super - aspoň já jsem