Září
Mám ráda září. Letos to vnímám ještě intenzivněji. Je to už cítit v chladném vzduchu, najednou si uvědomuju, že si musím oblíct svetr nebo bundu a že v žabkách už je zima... Jsou to nový začátky, ale ta energie není jarně překotná, ale těžší, pomalejší, jakoby chápavější... Ví, že věci mají svůj čas. Šla jsem se projít do zahrady, nebo spíš na dvůr. Nebyla jsem k tomu prostoru letos moc přátelská, nestarala jsem se. A ona se přesto snaží. I když jí neříkám zahrada, i když se k ní chovám macešsky. Navzdory nepečování rebarbora neuschnula, hledík vykukuje přes vysoký plevel, na ořešáku čekají zelené ořechy. A já koukám na tu pozdně letní zamyšlenou ztichlost a uvědomuju si, že mi ten kousek zeleně pořád ještě dává šanci. Ještě můžu být užitečná. Když si odpustím ten svůj vzdor a pohodlnost a budu laskavá k sobě i k ní. A tak sama sobě odpouštím i to, že jsem nepsala, i když jsem si to předsevzala. Že jsem tu nezaznamenala ty nejbezprostřednější dojmy z prvního workshopu psan