Poplavu
Neumím plavat. Tak. Řekla jsem to. Napsala jsem to. Je to venku. Od základky to vnímám jako svůj obrovský handicap. Možná největší. Něco, co jsem se vždycky snažila utajit a většinou se mi to i dařilo. Mám za sebou i pár chabých pokusů, jak to změnit. Jak se to naučit. A v podstatě jsem se to i naučila - technicky. Chodila jsem do kurzu pro neplavce. Takže vím, jak s rukama a nohama, jak to sladit, jak dýchat. Ale neumím to. Udělám pár krásných temp, pár správných nádechů - většinou tak dva až tři, a pak zahrabu na psa a stoupnu si, popřípadě se chytím okraje bazénu. A protože je mi trapně, tak do bazénů nechodím a u moře si přeju, aby sakra všichni z pláže okamžitě zmizeli. Abych mohla jít do vody a zkoušet si to. Být s ní sama. Nějak smysluplně navázat ten vztah. Protože to není tak, že bych vodu neměla ráda. Fascinuje mě. Je to skoro takové to nábožné tremendum et fascinans - respekt hraničící se strachem a zároveň fascinující přitažlivost. Jednou jsem absolvovala úžasnou