Korálkový momenty
K tobě kráčím přes dálky všech dálek,
Tvé jméno znám.
Srdce tvé zcizené bolí stále,
Už nebuď dál svým žalem.
Jen se ptáš, kým být máš.
Však ty víš, kým být máš…
Mája stojí na kusu rozbitého betonu na našem dvorku, v ruce
rozklíženou dřevěnou paličku, asi ze staré sady dětského kuchařského náčiní, a
procítěně do mikrofonu zpívá píseň Vaiany z Motonui, tak procítěně,
jak to dokáže jen ona.
Sedím proti ní na obrubníku, vedle mě kyblíček s pískem
a lopatkou – tedy zmrzlinový pohár, který mi k tomu zahradnímu představení
nachystala. Směju se skrz slzy, jen tak, aby si nemyslela, že se směju jí, ale ona
už to zná, že se takhle dojímám… Nadechuju tuhle chvíli, vidím, jak ta
píseň dojímá i ji, jak přivírá oči, nořím se do toho obrazu a cítím, že začíná
drobně pršet, voní hlína, vítr pohupuje čerstvě zasazenýma bylinkama a větvemi vrbiček, je teplo, začíná léto… Tohle všechno a moje šestiletá dcera, která mi zpívá
Vaianu a pak se mě ještě několikrát ptá, jestli to představení bylo pěkný…
Některý dny nejsou lehký. Jiný plynou hladce jak v krásným
letním filmu. Někdy jsou plný. Někdy jsou prázdný. Skoro v každém dni jsou ale chvíle, kdy pocítím, že
si chci pamatovat. Tenhle okamžik. Nebo si vzpomenout do nejmenších detailů
nebo pocitů na něco, co bylo… Potom tomu momentu trochu pomůžu, prohloubím
dech, soustředím pozornost ještě víc jen do té chvilky, zvědomuju si, co se
děje a zkouším to zarámovat tak, aby z toho byla zaoblená vteřina, minuta,
uzavřená bublinka, vzácný korálek, který si můžu navlíknout k dalším. Vytvářím
korálkový momenty. Dělám si je krásný a silný. V každý emoci, v radosti,
lehkosti, v žalu i bolesti, s někým, o samotě... Jako ten podvečer s drobným
deštěm a mojí Vaianou z Motonui.
Komentáře
Okomentovat