Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2013

Poplavu

Obrázek
Neumím plavat. Tak. Řekla jsem to. Napsala jsem to. Je to venku. Od základky to vnímám jako svůj obrovský handicap. Možná největší. Něco, co jsem se vždycky snažila utajit a většinou se mi to i dařilo. Mám za sebou i pár chabých pokusů, jak to změnit. Jak se to naučit. A v podstatě jsem se to i naučila - technicky. Chodila jsem do kurzu pro neplavce. Takže vím, jak s rukama a nohama, jak to sladit, jak dýchat. Ale neumím to. Udělám pár krásných temp, pár správných nádechů - většinou tak dva až tři, a pak zahrabu na psa a stoupnu si, popřípadě se chytím okraje bazénu. A protože je mi trapně, tak do bazénů nechodím a u moře si přeju, aby sakra všichni z pláže okamžitě zmizeli. Abych mohla jít do vody a zkoušet si to. Být s ní sama. Nějak smysluplně navázat ten vztah. Protože to není tak, že bych vodu neměla ráda. Fascinuje mě. Je to skoro takové to nábožné tremendum et fascinans - respekt hraničící se strachem a zároveň fascinující přitažlivost. Jednou jsem absolvovala úžasnou

Září

Obrázek
Mám ráda září.  Letos to vnímám ještě intenzivněji. Je to už cítit v chladném vzduchu, najednou si uvědomuju, že si musím oblíct svetr nebo bundu a že v žabkách už je zima... Jsou to nový začátky, ale ta energie není jarně překotná, ale těžší, pomalejší, jakoby chápavější... Ví, že věci mají svůj čas. Šla jsem se projít do zahrady, nebo spíš na dvůr. Nebyla jsem k tomu prostoru letos moc přátelská, nestarala jsem se. A ona se přesto snaží. I když jí neříkám zahrada, i když se k ní chovám macešsky. Navzdory nepečování rebarbora neuschnula, hledík vykukuje přes vysoký plevel, na ořešáku čekají zelené ořechy. A já koukám na tu pozdně letní zamyšlenou ztichlost a  uvědomuju si, že mi ten kousek zeleně pořád ještě dává šanci. Ještě můžu být užitečná. Když si odpustím ten svůj vzdor a pohodlnost a budu laskavá k sobě i k ní. A tak sama sobě odpouštím i to, že jsem nepsala, i když jsem si to předsevzala. Že jsem tu nezaznamenala ty nejbezprostřednější dojmy z prvního workshopu psan

Nástěnka

Obrázek
Tentokrát jsem to nestihla po týdnu, jak jsem si plánovala, ale je to pořád plusmínus v normě na to, abych si to dál hrdě nazývala pravidelnou rubrikou:) A přejmenovávám ji - místo Objevů to bude Nástěnka. Takže co mě uchvátilo tak, že si to dávám na nástěnku? Mladej Mike Patton. Úlitba mému "zamlada". A všem s dobrým vkusem - bez ohledu na gender. Není zač. České a slovenské haiku ! Sis, to je něco pro nás! To není náhoda, to je flow! Zvláštní smutek citronového koláče . Mám hrozně ráda takovýhle názvy. Literatura a jídlo. Yes, please. Chci zkusit upéct tuhle krásnou růžovou buchtu. Tahle svatba . Fotky. Video. Šaty. Ach. Tyhle tarotové karty. Boty . Tetování. "Je spousta situací, které prožiju jen napůl, protože na ně už předem píšu v duchu recenzi." Takhle už to naštěstí nějakou dobu nemám (většinou) a dobře rozumím tomu, co Šťastná blogerka píše. Apples . Od mé sestry. Love. A taky se sestrou chystáme něco super - aspoň já jsem

Moje objevy

Obrázek
 Tohle bude pravidelná rubrika (rubrika je divný slovo, ne? Takže googluju… Podle Wikipedie původně označovalo poznámky v liturgických knihách. Ale zas má spojení s červenou barvou, takže za mě OK, beru slovo „rubrika“ na milost. A naučila jsem se v podstatě něco novýho, rubrika je teď pro mě čerstvá informace, jsem jako Adrian Mole, když se učil denně nové slovo ze slovníku cizích slov). Takže tohle bude pravidelná rubrika . Začala jsem si ji dělat už na starým blogu, inspirovala mě tenkrát Heidi ze 101 Cookbooks a její Favorites Lists . A svoje tipy píše i moje oblíbenkyně Susannah Conway. Takže jeden z mých dnešních objevů (ta zmrzlina) je z jejího seznámku. Tyhle stránky o Británii – a sem zajdu na zmrzlinu, až budu příště v Londýně. The Music Bed .  Na ty videa, co se chci naučit dělat:) Salát ze syrové červené řepy - výbornej! krásnej! na fotce! Modrý lak na nehty - ještě nemám, ale chci! Návod na výrobu dešťové hole - tu si do konce léta v

Thelma, Louise a Jarmila

Obrázek
Občas se jakoby zastavím v čase a uvědomím si dokonalost okamžiku. Většinou ty momenty proběhnou, já je někdy i celkem intenzivně vnímám, ale málokdy si je stihnu nějak zvěčnit. Tenhle chci. Minulý pátek, pozdní odpoledne, jihozápadní Londýn. Na posteli já, moje sestra, mezi náma spící Magdalenka - moje dvouletá dcera. Ve videu Thelma and Louise, nejdokonalejší ženská road movie, jeden z mých top filmů. Já a sestra pijeme bílý víno. Sestra lakuje nehty napřed sobě, pak mně. A mně se chce brečet. Nad tím, jak je tenhle moment vzácnej. Jak pomalu a rychle stárneme. Jak miluju svou dceru a svou sestru. Že tyhle dvě jsou v mým životě navždycky nenahraditelný. Že si chci tenhle moment uchovat a vybavit si ho pokaždé, když se mi bude stýskat po mé sestře - po té malé pihaté holčičce s šílenýma nápadama, po punkové teenagerce, po úžasné ženě a tetě mé dcery, kterou teď je a které bych chtěla být blíž - tak jako kdysi. Jo, vím, že jsem s přibývajícím věkem čím dál sentimentálnější, ale

Nepíšu, protože nepíšu.

Obrázek
Jsem zabržděná... Je to jak v tom prvním příspěvku - "jsem nějaká zablokovaná"... Nejenom na blogu, kam jsem měsíc nenapsala. Ono to nikomu až tak nevadí, žejo, holky, Mili, Gabko, Ildi, sis...Mně to teda vadí, ale já se s tím poperu. Jsem ale zbržděná i doma. Mája nemocná, v práci nejsem, deník moc nepíšu, doma moc neuklízím... na zimu se už vymlouvat nejde, venku je jaro. Ale pod povrchem se něco děje. Jako při pomalém vaření, kdy je hladina v hrnci skoro klidná a jen se tam tak honí ty bublinky... něco se připravuje, možná je jenom potřeba tomu nechat čas, aby se to pořádně dovařilo... Nepíšu, protože nepíšu. To zní sice divně, ale já tak nějak vím, co tím chci říct. Před usnutím  mě napadají věci, usazují se ty myšlenky a obrazy z celého dne, ale už to nejdu napsat. A protože nepíšu, překryje to další den. Moc se toho poslední dobou neděje a zároveň děje. A já prostě musím začít zas psát. A psát od srdce - jak říká moje nejnovější crush Susannah Conway . (Jo,

Miluju Michala Kašpárka

Obrázek
"Miluju Michala Kašpárka", napsala jsem kamarádce přes Skype. Tím začala naše debata o tom, jestli je nebo není pubertální být nadšená z nejrůznějších lidí a věcí natolik, že se člověk nebojí použít tak silné výrazy jako je milovat . obr. z knížky Kraď jako umělec Když jsem byla mladší, asi mi pro zamilování stačilo míň než dneska. A často takové poblouznění poměrně rychle odeznělo (naštěstí. Snad mě vlastní, dosud živé vzpomínky na aférky s New Kids on the Block nebo na procítěné zpívání Stánků u ohně na vandrech v khaki oblečcích dostatečně obrní tolerancí, kterou bude moje dcera časem potřebovat...). Je taky pravda, že občas jsem se nadchla až moc hlasitě, rozhlásila jsem, že ten a ten je strašně fajn a chytrej a taky skvěle fotí, a pak jsem musela řešit zamilovaného fotografa, který byl sice fajn a chytrý, ale ke společné budoucnosti to nestačilo. Dnes už jsem trochu opatrnější - zamilovávám se snad bezpečněji. Ve svém věku už raději dávám vztahu čas, než to rozh

Neodeslané dopisy

Obrázek
Asi nikdy jsem nezačínala zápis v deníku takovým tím "Milý deníčku". Spíš - "Tak jsem zase totálně vytočená", popřípadě - "Jsem nějaká zablokovaná". Popravdě se to do dneška příliš nezměnilo, do nejčastějšího repertoáru mi přibylo "Sedím v kavárně..." a "Snad se malá neprobudí dřív, než si stihnu něco napsat." Ani vlastně nevím, jak dlouho deníky píšu, odkdy bych to měla začít počítat. Na začátku vysoké jsem si začala psát deník, který začínal: "Rozhodla jsem se, že si budu psát deník jako Vlaďka". Vlaďka byla moje spolustudentka, která dělala kromě angličtiny (jako já) ještě dějiny umění. Jednou jsem u ní v Hradišti přespávala během Letní filmové školy a ohromila mě tím, že si psala deníky už dlouho, měla jich hodně a lepila si do nich i vstupenky z akcí, jízdenky a tak... Později chtěla psát jako Anaïs Nin , i když jsem tehdy její deníky nečetla. Četla jsem o ní, že mívala deníky dva, jeden "opravdový" a jeden ta