Korálkový momenty
K tobě kráčím přes dálky všech dálek, Tvé jméno znám. Srdce tvé zcizené bolí stále, Už nebuď dál svým žalem. Jen se ptáš, kým být máš. Však ty víš, kým být máš… Mája stojí na kusu rozbitého betonu na našem dvorku, v ruce rozklíženou dřevěnou paličku, asi ze staré sady dětského kuchařského náčiní, a procítěně do mikrofonu zpívá píseň Vaiany z Motonui , tak procítěně, jak to dokáže jen ona. Sedím proti ní na obrubníku, vedle mě kyblíček s pískem a lopatkou – tedy zmrzlinový pohár, který mi k tomu zahradnímu představení nachystala. Směju se skrz slzy, jen tak, aby si nemyslela, že se směju jí, ale ona už to zná, že se takhle dojímám… Nadechuju tuhle chvíli, vidím, jak ta píseň dojímá i ji, jak přivírá oči, nořím se do toho obrazu a cítím, že začíná drobně pršet, voní hlína, vítr pohupuje čerstvě zasazenýma bylinkama a větvemi vrbiček, je teplo, začíná léto… Tohle všechno a moje šestiletá dcera, která mi zpívá Vaianu a pak se mě ještě několikrát ptá, jestli