Miluju Michala Kašpárka
"Miluju Michala Kašpárka", napsala jsem kamarádce přes Skype. Tím začala naše debata o tom, jestli je nebo není pubertální být nadšená z nejrůznějších lidí a věcí natolik, že se člověk nebojí použít tak silné výrazy jako je milovat.
obr. z knížky Kraď jako umělec
Když jsem byla mladší, asi mi pro zamilování stačilo míň než dneska. A často takové poblouznění poměrně rychle odeznělo (naštěstí. Snad mě vlastní, dosud živé vzpomínky na aférky s New Kids on the Block nebo na procítěné zpívání Stánků u ohně na vandrech v khaki oblečcích dostatečně obrní tolerancí, kterou bude moje dcera časem potřebovat...). Je taky pravda, že občas jsem se nadchla až moc hlasitě, rozhlásila jsem, že ten a ten je strašně fajn a chytrej a taky skvěle fotí, a pak jsem musela řešit zamilovaného fotografa, který byl sice fajn a chytrý, ale ke společné budoucnosti to nestačilo.
Dnes už jsem trochu opatrnější - zamilovávám se snad bezpečněji. Ve svém věku už raději dávám vztahu čas, než to rozhlásím po okolí - to abych se ujistila, že jde o relativně stabilní záležitost. Michala Kašpárka jsem poznala už minimálně před rokem - já vím, není to zas tak dlouho - první vážnější krize ve vztahu prý přichází ve třetím roce. No ale přes drobnější neshody (jako že třeba MK nemá rád TED a já v zásadě ano) musím říct, že tohle vypadá dost slibně.
Michal Kašpárek je nezávislý novinář. Nikdy jsem ho sice osobně neviděla, ale to není vůbec na škodu. Berou mě hlavně jeho texty. Napsal průvodce Brnem, jakého jsem vždycky chtěla číst - takového, že máte chuť všechna ta místa prochodit a vnímat je svýma i autorovýma očima, dát si pivo v každé z těch hospod, o kterých píše se štamgastovskou láskou, i když se bojím, že by mi pak bylo líto, kdyby po mě hospodský u Poutníka nechtěl, abych roznesla kořalky. Myslím, že tou kapitolou o hospodách mě MK poprvé dostal. Řekla jsem si - "Tenhle borec je prostě dobrej a asi... fajn?". A pak na mě začalo jeho jméno vykukovat častěji, ať už na jeho webech, protože Brno prostě jo, nebo na stránkách Finmagu, kde píše tak dobře, že ten článek lačně schramstnete a až pak vám dojde, že ho asi nenapsal za pět minut, ale že si na to fakt něco načetl a že je prostě... chytrej. A je to tady, pak už stačí málo, jenom náhodně narazit na starý rozhovor, jehož poslední odstavec jaksi zarezonuje s tím vnitřním mechanismem, co hrne knedlík do krku. Stalking dokonávám na Twitteru četbou reakcí na nový český ehm... týdeník? virálník? spatláník? Agenda a potěšeně si potvrzuji, že můj oblíbenec není žádný ořezávátko. Miluju Michala Kašpárka.
Stejně jako miluju, rozuměj obdivuju, i jiný lidi. Obdivuju mladý děcka, který něco umí a jdou za svým talentem, ale ne nějak vlajícně, zromantizovaně nebo bohémsky nezodpovědně, ale tvrdě makají a šlapou, zakousnutí i když se jim třeba pokaždé nechce. A jejich práce nakonec vypadá tak přirozeně, jako by jim to všechno šlo samo, jen tak mimochodem, bez přílišného úsilí. Schválně píšu o "mladých děckách", protože ti, o kterých mluvím, jsou zhruba o deset let mladší než já. A já v jejich letech... no řekněme to takhle: já se od nich ve svých letech ráda něco naučím.
Takže ne, nebojím se používat silná slova tam, kde jde o inspiraci a chuť do práce a do života vůbec. Tam, kde vás text novináře, umělecká fotka nebo třeba originálně navržené šaty přimějí koukat s očima doširoka otevřenýma úžasem a nadšením. Protože tohle umí a dělají lidi "odvedle".
Máte někde poblíž někoho, kdo vás taky namotivoval, nakopnul, z koho jste užasli? Je to proto, že je vám v něčem podobný, nebo proto, že je úplně jiný? Nebo je to zkombinované? K čemu vás naposled někdo silně nainspiroval, ať už osobně, nebo skrze to, co dělá? Zkuste se nad tím zamyslet a uvědomit si, co vás vlastně na tom nebo onom tak vzalo, co to ve vás rozeznělo. Vezměte si deník a zkuste se o tom rozepsat. Vaše psaní vás po chvíli samo zavede na ten klíčový bod, sami si odpovíte, co že vás na tom vlastně tak baví.
Já jsem si uvědomila, že chci sepsat svá místa v Brně, se kterými mám spojené své vzpomínky a zážitky (třeba Čáp už nikdy nebude jako kdysi - stejně jako mně už nikdy nebude dvacet). Čtu teď totiž výbornou knížku Kraď jako umělec - a s úlevou zjišťuji, že mi vůbec nemusí být líto, že jsem toho průvodce po Brně nenapsala jako první - můžu se inspirovat a sestavit si svou vlastní mapu. Mimochodem, tu knížku přeložil Michal Kašpárek.
Když jsem byla mladší, asi mi pro zamilování stačilo míň než dneska. A často takové poblouznění poměrně rychle odeznělo (naštěstí. Snad mě vlastní, dosud živé vzpomínky na aférky s New Kids on the Block nebo na procítěné zpívání Stánků u ohně na vandrech v khaki oblečcích dostatečně obrní tolerancí, kterou bude moje dcera časem potřebovat...). Je taky pravda, že občas jsem se nadchla až moc hlasitě, rozhlásila jsem, že ten a ten je strašně fajn a chytrej a taky skvěle fotí, a pak jsem musela řešit zamilovaného fotografa, který byl sice fajn a chytrý, ale ke společné budoucnosti to nestačilo.
Dnes už jsem trochu opatrnější - zamilovávám se snad bezpečněji. Ve svém věku už raději dávám vztahu čas, než to rozhlásím po okolí - to abych se ujistila, že jde o relativně stabilní záležitost. Michala Kašpárka jsem poznala už minimálně před rokem - já vím, není to zas tak dlouho - první vážnější krize ve vztahu prý přichází ve třetím roce. No ale přes drobnější neshody (jako že třeba MK nemá rád TED a já v zásadě ano) musím říct, že tohle vypadá dost slibně.
Michal Kašpárek je nezávislý novinář. Nikdy jsem ho sice osobně neviděla, ale to není vůbec na škodu. Berou mě hlavně jeho texty. Napsal průvodce Brnem, jakého jsem vždycky chtěla číst - takového, že máte chuť všechna ta místa prochodit a vnímat je svýma i autorovýma očima, dát si pivo v každé z těch hospod, o kterých píše se štamgastovskou láskou, i když se bojím, že by mi pak bylo líto, kdyby po mě hospodský u Poutníka nechtěl, abych roznesla kořalky. Myslím, že tou kapitolou o hospodách mě MK poprvé dostal. Řekla jsem si - "Tenhle borec je prostě dobrej a asi... fajn?". A pak na mě začalo jeho jméno vykukovat častěji, ať už na jeho webech, protože Brno prostě jo, nebo na stránkách Finmagu, kde píše tak dobře, že ten článek lačně schramstnete a až pak vám dojde, že ho asi nenapsal za pět minut, ale že si na to fakt něco načetl a že je prostě... chytrej. A je to tady, pak už stačí málo, jenom náhodně narazit na starý rozhovor, jehož poslední odstavec jaksi zarezonuje s tím vnitřním mechanismem, co hrne knedlík do krku. Stalking dokonávám na Twitteru četbou reakcí na nový český ehm... týdeník? virálník? spatláník? Agenda a potěšeně si potvrzuji, že můj oblíbenec není žádný ořezávátko. Miluju Michala Kašpárka.
Stejně jako miluju, rozuměj obdivuju, i jiný lidi. Obdivuju mladý děcka, který něco umí a jdou za svým talentem, ale ne nějak vlajícně, zromantizovaně nebo bohémsky nezodpovědně, ale tvrdě makají a šlapou, zakousnutí i když se jim třeba pokaždé nechce. A jejich práce nakonec vypadá tak přirozeně, jako by jim to všechno šlo samo, jen tak mimochodem, bez přílišného úsilí. Schválně píšu o "mladých děckách", protože ti, o kterých mluvím, jsou zhruba o deset let mladší než já. A já v jejich letech... no řekněme to takhle: já se od nich ve svých letech ráda něco naučím.
Takže ne, nebojím se používat silná slova tam, kde jde o inspiraci a chuť do práce a do života vůbec. Tam, kde vás text novináře, umělecká fotka nebo třeba originálně navržené šaty přimějí koukat s očima doširoka otevřenýma úžasem a nadšením. Protože tohle umí a dělají lidi "odvedle".
Máte někde poblíž někoho, kdo vás taky namotivoval, nakopnul, z koho jste užasli? Je to proto, že je vám v něčem podobný, nebo proto, že je úplně jiný? Nebo je to zkombinované? K čemu vás naposled někdo silně nainspiroval, ať už osobně, nebo skrze to, co dělá? Zkuste se nad tím zamyslet a uvědomit si, co vás vlastně na tom nebo onom tak vzalo, co to ve vás rozeznělo. Vezměte si deník a zkuste se o tom rozepsat. Vaše psaní vás po chvíli samo zavede na ten klíčový bod, sami si odpovíte, co že vás na tom vlastně tak baví.
Já jsem si uvědomila, že chci sepsat svá místa v Brně, se kterými mám spojené své vzpomínky a zážitky (třeba Čáp už nikdy nebude jako kdysi - stejně jako mně už nikdy nebude dvacet). Čtu teď totiž výbornou knížku Kraď jako umělec - a s úlevou zjišťuji, že mi vůbec nemusí být líto, že jsem toho průvodce po Brně nenapsala jako první - můžu se inspirovat a sestavit si svou vlastní mapu. Mimochodem, tu knížku přeložil Michal Kašpárek.
Díky za inspiraci:)
OdpovědětVymazatZa poslední dobu jsem nasbírala celkem hodně toho, co stojí za ukradnutí...a teď se odhodlávám k tomu o tom psát.
Díky za milé šťouchnutí.
Pokračuj, potřebuju to!