Neodeslané dopisy
Asi nikdy jsem nezačínala zápis v deníku takovým tím "Milý deníčku". Spíš - "Tak jsem zase totálně vytočená", popřípadě - "Jsem nějaká zablokovaná". Popravdě se to do dneška příliš nezměnilo, do nejčastějšího repertoáru mi přibylo "Sedím v kavárně..." a "Snad se malá neprobudí dřív, než si stihnu něco napsat."
Ani vlastně nevím, jak dlouho deníky píšu, odkdy bych to měla začít počítat. Na začátku vysoké jsem si začala psát deník, který začínal: "Rozhodla jsem se, že si budu psát deník jako Vlaďka". Vlaďka byla moje spolustudentka, která dělala kromě angličtiny (jako já) ještě dějiny umění. Jednou jsem u ní v Hradišti přespávala během Letní filmové školy a ohromila mě tím, že si psala deníky už dlouho, měla jich hodně a lepila si do nich i vstupenky z akcí, jízdenky a tak... Později chtěla psát jako Anaïs Nin, i když jsem tehdy její deníky nečetla. Četla jsem o ní, že mívala deníky dva, jeden "opravdový" a jeden takový "kdyby to někdo našel"... Připadala mi záhadná, taková femme fatale, což jsem si o sobě taky ráda představovala. Pak přišlo období, kdy jsem rezignovala na nějaké psychologické hlubiny a chtěla jsem psát jako Dorothy Wordsworth, která jen dělala společnici svému slavnému bratrovi a psala si věci typu "dnes je venku slunečno, věšela jsem prádlo a uvařila zelnou polévku". I když je dost možné, že nebýt jejího zápisu o tom, jak krásné jí připadaly rozkvetlé narcisy, které se kolébaly ve větru, její bratr William by nikdy nenapsal svou slavnou báseň "Narcisy". Inspiroval ho totiž právě sestřin deníkový zápis.
Psávala jsem i na základce, do velkého vázaného červeného sešitu A4. Napsala jsem tam, v sedmé třídě, jakýsi neodeslaný dopis své první lásce, klukovi, kterého jsem měla ráda v šesté a on mě taky, ale bohužel v sedmé ho to přešlo. A v tom dopisu jsem mu jakože "mluvila do duše" a vyčítala mu, že si přes prázdniny nechal píchnout do ucha náušnici a že je z něj frajírek. Vybavuju si přesnou větu: "Kouříš - že se nestydíš".
Tenkrát jsem ještě rozhodně netušila, že "neodeslané dopisy" jsou jeden z regulérních nástrojů nebo technik při psaní deníku. Fungují, pokud máte nevyřešené záležitosti s někým, s kým nemůžete mluvit. Buď proto, že tu není, nebo proto, že to prostě nikam nevede, že se vaše pohledy nemohou sejít, i když jste to třeba už i tisíckrát zkusili a přineslo vám to jen zoufalství a bolest. Nebo je to někdo, kdo vás tak vytočil, že byste ho při osobním kontaktu museli zabít. Prostě takové osobě napíšete naprosto upřímný dopis, bez servítků a ohledů, což si většinou v normálním běžném životě při normální mezilidské komunikaci nemůžete tak úplně dovolit.
Tenhle dopis totiž neodešlete, ale buď si ho necháte u sebe v deníku, nebo ho třeba roztrháte či spálíte (nebo oboje). Ty nejsilnější emoce, vztek, chuť někoho roztrhnout nebo ztřískat nebo mu sprostě vynadat, to všechno tak necháte na papíře. A pokud jde o osobu, s níž se ještě můžete reálně setkat, tak je tady určitá pravděpodobnost, že budete schopni později problém řešit s chladnější hlavou. Americká deníková guru Kay Adams vzpomíná, jak v jejím kurzu napsal ředitel společnosti takový neodeslaný dopis své společnici, která doslova pohnojila jednání s klíčovým zákazníkem. Ten pekelně naštvaný dopis pak nahlas a šťavnatě vyřval před celou skupinou deníkářů, nakonec na něj plivl a zadupal ho do země. Když pak následující den dotyčnou potkal v práci, dostal záchvat smíchu a na její zmatený dotaz odpověděl, že jí včera napsal sprostý nenávistný dopis kvůli zpackanému jednání se zákazníkem. Ona mu později poslala omluvnou kytku s poděkováním, že byl schopen jí sdělit její chybu bez nepříjemné scény. Jo, já vím, je to takový ten americký hurá-super-tleskejme si příklad, ale můžeme si to přece přizpůsobit našemu civilnějšímu středoevropskému založení.
Nemusíte nikde předčítat své výlevy nahlas, i když to samozřejmě asi taky jde. Ale každopádně se vám napsáním toho dopisu dost uleví a pomůže to odstranit, nebo aspoň zmírnit stres, který se ve vás jinak hromadí. Vím to. A taky těch dopisů ještě asi pár napíšu. Momentálně bych měla napsat jeden takový sobě, protože jsem nechala vyhasnout kotel, sakra. Ale asi to neudělám, na sebe musí být člověk hodnej. Třeba tím, že v neodeslaným dopise svalí vinu na někoho jinýho (jasně, může za to moje dětská láska, ani nevíte jak! Já s ním totiž dneska žiju a on odešel do práce dřív a kdyby odešel později, tak by před odchodem přiložil a ještě teď by to určitě hořelo, to je jasný!). Komu byste teď potřebovali napsat vy?
Ani vlastně nevím, jak dlouho deníky píšu, odkdy bych to měla začít počítat. Na začátku vysoké jsem si začala psát deník, který začínal: "Rozhodla jsem se, že si budu psát deník jako Vlaďka". Vlaďka byla moje spolustudentka, která dělala kromě angličtiny (jako já) ještě dějiny umění. Jednou jsem u ní v Hradišti přespávala během Letní filmové školy a ohromila mě tím, že si psala deníky už dlouho, měla jich hodně a lepila si do nich i vstupenky z akcí, jízdenky a tak... Později chtěla psát jako Anaïs Nin, i když jsem tehdy její deníky nečetla. Četla jsem o ní, že mívala deníky dva, jeden "opravdový" a jeden takový "kdyby to někdo našel"... Připadala mi záhadná, taková femme fatale, což jsem si o sobě taky ráda představovala. Pak přišlo období, kdy jsem rezignovala na nějaké psychologické hlubiny a chtěla jsem psát jako Dorothy Wordsworth, která jen dělala společnici svému slavnému bratrovi a psala si věci typu "dnes je venku slunečno, věšela jsem prádlo a uvařila zelnou polévku". I když je dost možné, že nebýt jejího zápisu o tom, jak krásné jí připadaly rozkvetlé narcisy, které se kolébaly ve větru, její bratr William by nikdy nenapsal svou slavnou báseň "Narcisy". Inspiroval ho totiž právě sestřin deníkový zápis.
Psávala jsem i na základce, do velkého vázaného červeného sešitu A4. Napsala jsem tam, v sedmé třídě, jakýsi neodeslaný dopis své první lásce, klukovi, kterého jsem měla ráda v šesté a on mě taky, ale bohužel v sedmé ho to přešlo. A v tom dopisu jsem mu jakože "mluvila do duše" a vyčítala mu, že si přes prázdniny nechal píchnout do ucha náušnici a že je z něj frajírek. Vybavuju si přesnou větu: "Kouříš - že se nestydíš".
obrázek - zdroj: www.geeksugar.com
Tenkrát jsem ještě rozhodně netušila, že "neodeslané dopisy" jsou jeden z regulérních nástrojů nebo technik při psaní deníku. Fungují, pokud máte nevyřešené záležitosti s někým, s kým nemůžete mluvit. Buď proto, že tu není, nebo proto, že to prostě nikam nevede, že se vaše pohledy nemohou sejít, i když jste to třeba už i tisíckrát zkusili a přineslo vám to jen zoufalství a bolest. Nebo je to někdo, kdo vás tak vytočil, že byste ho při osobním kontaktu museli zabít. Prostě takové osobě napíšete naprosto upřímný dopis, bez servítků a ohledů, což si většinou v normálním běžném životě při normální mezilidské komunikaci nemůžete tak úplně dovolit.
Tenhle dopis totiž neodešlete, ale buď si ho necháte u sebe v deníku, nebo ho třeba roztrháte či spálíte (nebo oboje). Ty nejsilnější emoce, vztek, chuť někoho roztrhnout nebo ztřískat nebo mu sprostě vynadat, to všechno tak necháte na papíře. A pokud jde o osobu, s níž se ještě můžete reálně setkat, tak je tady určitá pravděpodobnost, že budete schopni později problém řešit s chladnější hlavou. Americká deníková guru Kay Adams vzpomíná, jak v jejím kurzu napsal ředitel společnosti takový neodeslaný dopis své společnici, která doslova pohnojila jednání s klíčovým zákazníkem. Ten pekelně naštvaný dopis pak nahlas a šťavnatě vyřval před celou skupinou deníkářů, nakonec na něj plivl a zadupal ho do země. Když pak následující den dotyčnou potkal v práci, dostal záchvat smíchu a na její zmatený dotaz odpověděl, že jí včera napsal sprostý nenávistný dopis kvůli zpackanému jednání se zákazníkem. Ona mu později poslala omluvnou kytku s poděkováním, že byl schopen jí sdělit její chybu bez nepříjemné scény. Jo, já vím, je to takový ten americký hurá-super-tleskejme si příklad, ale můžeme si to přece přizpůsobit našemu civilnějšímu středoevropskému založení.
Nemusíte nikde předčítat své výlevy nahlas, i když to samozřejmě asi taky jde. Ale každopádně se vám napsáním toho dopisu dost uleví a pomůže to odstranit, nebo aspoň zmírnit stres, který se ve vás jinak hromadí. Vím to. A taky těch dopisů ještě asi pár napíšu. Momentálně bych měla napsat jeden takový sobě, protože jsem nechala vyhasnout kotel, sakra. Ale asi to neudělám, na sebe musí být člověk hodnej. Třeba tím, že v neodeslaným dopise svalí vinu na někoho jinýho (jasně, může za to moje dětská láska, ani nevíte jak! Já s ním totiž dneska žiju a on odešel do práce dřív a kdyby odešel později, tak by před odchodem přiložil a ještě teď by to určitě hořelo, to je jasný!). Komu byste teď potřebovali napsat vy?
Komentáře
Okomentovat