Září


Mám ráda září.  Letos to vnímám ještě intenzivněji. Je to už cítit v chladném vzduchu, najednou si uvědomuju, že si musím oblíct svetr nebo bundu a že v žabkách už je zima...
Jsou to nový začátky, ale ta energie není jarně překotná, ale těžší, pomalejší, jakoby chápavější... Ví, že věci mají svůj čas.

Šla jsem se projít do zahrady, nebo spíš na dvůr. Nebyla jsem k tomu prostoru letos moc přátelská, nestarala jsem se. A ona se přesto snaží. I když jí neříkám zahrada, i když se k ní chovám macešsky. Navzdory nepečování rebarbora neuschnula, hledík vykukuje přes vysoký plevel, na ořešáku čekají zelené ořechy. A já koukám na tu pozdně letní zamyšlenou ztichlost a  uvědomuju si, že mi ten kousek zeleně pořád ještě dává šanci. Ještě můžu být užitečná. Když si odpustím ten svůj vzdor a pohodlnost a budu laskavá k sobě i k ní.

A tak sama sobě odpouštím i to, že jsem nepsala, i když jsem si to předsevzala. Že jsem tu nezaznamenala ty nejbezprostřednější dojmy z prvního workshopu psaní deníku, který jsem uspořádala. Ani z toho druhého. Ani z rozhovoru v rádiu. Ty dojmy nezmizely, jen tak dozrávají. Tak jako myšlenky a odhodlání. Je podzim. Cítím ho v tom chladném babím létě.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O seznamech, časových schránkách a Depeche Mode

Seznam pro 38. rok mého života

Broušení ostří 2020