Píšu deník

"Miluju Michala Kašpárka", napsala jsem kamarádce přes Skype. Tím začala naše debata o tom, jestli je nebo není pubertální být nadšená z nejrůznějších lidí a věcí natolik, že se člověk nebojí použít tak silné výrazy jako je milovat . obr. z knížky Kraď jako umělec Když jsem byla mladší, asi mi pro zamilování stačilo míň než dneska. A často takové poblouznění poměrně rychle odeznělo (naštěstí. Snad mě vlastní, dosud živé vzpomínky na aférky s New Kids on the Block nebo na procítěné zpívání Stánků u ohně na vandrech v khaki oblečcích dostatečně obrní tolerancí, kterou bude moje dcera časem potřebovat...). Je taky pravda, že občas jsem se nadchla až moc hlasitě, rozhlásila jsem, že ten a ten je strašně fajn a chytrej a taky skvěle fotí, a pak jsem musela řešit zamilovaného fotografa, který byl sice fajn a chytrý, ale ke společné budoucnosti to nestačilo. Dnes už jsem trochu opatrnější - zamilovávám se snad bezpečněji. Ve svém věku už raději dávám vztahu čas, než to rozh...

Asi nikdy jsem nezačínala zápis v deníku takovým tím "Milý deníčku". Spíš - "Tak jsem zase totálně vytočená", popřípadě - "Jsem nějaká zablokovaná". Popravdě se to do dneška příliš nezměnilo, do nejčastějšího repertoáru mi přibylo "Sedím v kavárně..." a "Snad se malá neprobudí dřív, než si stihnu něco napsat." Ani vlastně nevím, jak dlouho deníky píšu, odkdy bych to měla začít počítat. Na začátku vysoké jsem si začala psát deník, který začínal: "Rozhodla jsem se, že si budu psát deník jako Vlaďka". Vlaďka byla moje spolustudentka, která dělala kromě angličtiny (jako já) ještě dějiny umění. Jednou jsem u ní v Hradišti přespávala během Letní filmové školy a ohromila mě tím, že si psala deníky už dlouho, měla jich hodně a lepila si do nich i vstupenky z akcí, jízdenky a tak... Později chtěla psát jako Anaïs Nin , i když jsem tehdy její deníky nečetla. Četla jsem o ní, že mívala deníky dva, jeden "opravdový" a jeden ta...